Na měsíc červen cladné ráno vítalo v Dalečíně na Českomoravské vysočině účastníky mistrovství světa v motokrosech třídy 125. Závod byl sedmým podnikem letošního šampionátu , takže zahajoval jeho druhou polovinu . Po delší absenci našich strojů ČZ a jezdců se s velkým zájmem čekalo , zda jsou stopětadvacítky již natolik vypiplány , aby se mohly zřadit do světového dění . Vlastní závod ukázal , že starostí není zdaleka konec , a to nejen pokud jde o vlastní stroje . Po ztrátě kontaktu světovým motokrosem se ukazuje , že i naše – kdysi slavná jezdecká škola – nestačí progresivnímu pojetí jízdy mezinárodního pole . Ve třídě 125 tedy máme starostí až nad hlavu . Z neúspěchu ovšem není nutné dělat tragédii . Ze současného stavu musíme dělat operativní závěry a neprodleně je realizovat . Nejméně vhodný způsob by byl předčasně kapitulovat , vyčkávat , stahovat se z mezinárodního sportu a čekat až se stane zázrak . Stroje je nutné vyvíjet za pochodu , v konfrontaci se světovou špičkou , Jsou většinou poměrně mladí , ale bez vážných mezinárodních zkušeností . Při domácích závodech nebo při trénincích , kdy startují mezi sebou , zkušenosti nezískají . Dalečín velmi názorně ukázal , jaký způsob jízdy používají současní přední jezdci , aby plně využili možnosti maloobjemových strojů . Jezdci i trenéři jistě viděli , kde náš motokros nejvíc tlačí bota .
       BLESK Z JASNÉ OBLOHY